Cesta z Prahy do Nelsonu

30.11.2005 17:30 SEC

Přijíždíme na letiště. Původní plán, že budu v 17:00 na letišti vzal za své díky zácpám po praze. Aerolinky vědí proč chtějí aby lidi byli na letišti dvě a půl hodiny předem. Zajistí se tím aby lidi dorazili alespoň onu potřebnou půlhodinu před odletem.

U check-inu jsem vyzpovídal panáčka co tam seděl. Získal jsem od něj palubní vstupenky až do Aucklandu (tedy 3 kousky), bagáž slíbil poslat až do Nelsonu - s tím, že v Aucklandu (AKL) si ji musím osobně pronést celnicí neb dále je to vnitrostátní let. Nechal jsem si zavolat slečnu od Lufthansy od které jsem získal kartičku Mises&More - teoreticky bych za cestu kolem světa (na Zéland a zpět) mohl získat jednu evropskou letenku. Na závěr jsem získal i nějakou instruktáž co dělat v případě, že mi někde něco uletí.

Poslední loučení a mizím za celnicí. Teď už je to vše jen na mě…

Ještě na PRG jsem podlehl panice a pokusil jsem se koupit si adaptér na NZ zásuvku. Nákup proběhl úspěšně. Při placení jsem byl po hromadě všetečných dotazů pro jistotu upozorněn, že po návratu mohu adaptér vrátit - budou-li s ním problémy. Navíc se mi dostalo i informace, že jsou tací co jej vrátí i pokud s ním problémy nejsou - prostě jen proto, že už jej nadále nepotřebují. Nicméně nedůvěra v jakýsi od pohledu předražený šmejd vyústila v praktický pokus již za pokladnou. Dopadl negativně. Adaptér by možná šel zasunout do zásuvky v NZ (což nemohu ověřit), ale na druhé straně do něj určitě nelze zasunout spotřebič český. Minimálně kabel od NB vzdoruje. Sice jen asi o pár desetin mm, ale prostě to nejde. Pokus končí úspěšnou reklamací. Prostě takové cvičení na ukrácení času před nasáčkováním do letadla.

Na toaletě jsem si ještě šlehnul Clexane jako prevenci proti trombóze. Poprvé v životě jsem si sám dal injekci. Zvláštní pocit a již mířím do letadla.

30.11.2005 19:05 SEC

Odrážíme od gate B5 pražského ruzyňského letiště a moje velká cesta na druhou stranu globusu začíná.

V letadle jsem dostal bagetu a kolu.... Na víc opravdu nebyl čas. Frankfurt je kousek. Čekal jsem, že nebude ani to.

19:45 - začínáme přistávat

20:02 zaparkovali jsme kdesi na ploše

Mám za sebou informaci pro cestující asi 10 navazujících letů... Mám zato, ze šlo převážně o změny gate. Svůj let jsem nezachytil. Rozhodne ale nemohu říct, že by to bylo tím, že ho nehlásili. Stejně ale hodlám spoléhat na obrazovky na letišti. Do 22:20 je času víc než dost. Doufám.

Dál se jede autobusem. Na tomhle letišti jsou nástupní choboty pouze pro velká letadla. Už na první pohled jsou všechny obsazeny velkými letadlu.

21:35 Frankfurt

Tak už sedím odbaven u gate G48 a čekám až nás nasypou do obřího Jumba. To na mě zanechalo svojí velikostí opravdu dojem. Doufám, že dostanu místo téměř na samotce. Nás skoro 400 cestujících se tam jistě pohodlně vejde. Zatím jsem měl tu čest ho vidět pouze kdysi na Tenerife a to tam bylo samo. A daleko. Tady je jich plné letiště. Cesta až sem byla jednodušší než jsem se obával. Cestu mi znepříjemnilo pouze několik zatarasených WC na nichž úřadovala babizna s kosmetickým vozejkem. Zjevně si to tu chynchronizují. Náladu jsem si vyleši velkým balíkem Bounty a nákupem vody po holení, kterou jsem již v Praze nestihl koupit. Byla sice asi o $2 dražší než na Smíchově, ale hřeje mě vědomí, že jsem ušetřil minimálně za Mwst. Ale zpět k cestování. Snažit se získat palubní vstupenku již v Praze možná nebyl dobrý nápad. Oni jsou vážně zvyklí na to, že cestují všelijací trotlovi. Možná jsem tu mohl získat lepší místo než střed, který mi přidělil národní výbor (check-in) v PRG. Nicméně to je „kdyby“. Uvidíme jak to bude vypadat uvnitř. Všichni tu zoufale vyplňují jakési formuláře. Protože se snažím držet metody „táhni s davem“, tak jsem z toho lehce nervózní. Říkám si, že třeba táhnou pouze do Singapure. Já jistě o svoji dávku formulářů nebudu ošizen a dostanu je v Singapure.

22:45 odlepujeme se od země

23:00 letíme

Podle obrazovky je Singapore vzdáleno 10281km a očekávaná doba letu je 11 hodin.

Letíme půl hodiny a stále něco fasuju. Začalo to ještě před startem. Na sedačce čekal polštářek a deka. Následně přijuchala kráska s vlhkou a horkou žíněnkou. Rychle se umýt a za chvíli zase odevzdat. Budou se rozdávat sluchátka. Ve vzduchu pak ponožky, kartáček na zuby a pasta. V dalším kole džus. Při následujícím průchodu dostávám pytlík oříšků. Ani ho neotevřu a už u mě přistál jídelní lístek. Budou dvě jídla a na každé je výběr ze dvou možností. Volbu nechávám na později a zjišťuji kde jsme. Je 23:15, usadili jsme se ve výšce 10100m nad mořem a právě míjíme Salcburg. Do Singapore chybí přesně 10000km a měli bysme tam být za 10:40.

Jdu si dat orisky a pak prozkoumam TV co mam pred sebou. Zatim jsem naladil trapne jen mapku s letem... Ale ta mrska toho umi zjevne vic.

1.12.2005 0:34 SEC (2:34 místního)

Tak skoncil nejvetsi srumec. Orisky stale mam. Nebyl na ne cas. Nez jsem se stihnul zamyslet tak prijela vecere. Dal jsem si veprove s jakymisi testovinami a hraskem. Slo to. Lepsi byl pruzkum tacu. Podarilo se mi na nem objevit vybornou (extra) sunku,syr (Gouda), crackery, testoviny v cemsi zelenem (dobre), nejakou bulku (pecivo), maslo a celkem zvlastni zataveny kelimek - asi s vodou (otestuju pozdeji). Byt to mensi, tak to prohlasim za frtana vodky, co se po vzoru kusovek prodava zoufalcum ve stancich. Pohled na status letu rika, ze uz nejaky cas letime nad Cernym morem (severovychodne od Istanbulu). Prozkoumal jsem letadlo a nasel si vhodnejsi sezeni. V prvni brazde (naseho oddilu) pred platnem sedel jenom jeden clovek. Vyuzil jsem situace a rozvalil jsem se vedle nej. A to driv nez ho napadne udelat to same co ostatni stastlivce co jsou v rade sami - tedy horizontalizovat svoji polohu pres vsechna 4 sedadla. Mym ziskem je, ze mohu vystrcit nohy do vysky a oprit je o zed (vedle platna). Navic nikdo nesedi ani za mnou, takze si sedacku muzu sklopit aniz by to znamenalo ponizovani se doprovazene bonusem ve forme kyseleho xichtu. Uz jsem stihnul castecne prozkoumat i techniku, kterou mam k dispozici. Pred sebou ma kazdy obstarozni obrazovku s rozlisenim tak 320x240 (nebo mene). V sedacce je pak zabudovan vyjimatelny ovladac. Z jedne strany ovladac, z druhe telefon. Obsahuje ctecku platebnich karet - rozhodne nehodlam testovat. Ovladac umoznuje nastavit 3 zakladni mody. Video ma vice nez 40 kanalu (dal me prestalo bavit prepinat). Nejuzitecnejsi je program 99 na kterem je mapa s polohou a informace o letu. Mod audio je zajimavejsi. Obsahuje 12 programu. Nektere jsou poslouchatelne. Posledni mod je jaksi interaktivni. Je mozne si tam vybrat nejake audio i video na prani, precist si nejake zpravodajstvi... A hrat hry. Je v tom zabudovany (asi) emulator GameBoye (Color). Nabidka her je ale zoufala. Najaky pokemon a adventura. No fuj. Nechavam naladene radio a na obrazovce mapu.

0:56 vecerka

Bylo zhasnuto, zatazeny zavesy a kdo to zvlada se odebral to sladkeho stavu nebyti... Uvidime kdy se to povede me. Bojim se, ze v lepsim pripade tak po odletu ze Singapore. Chjo...

1:15 (3:43)

Po prekonani Cerneho more, blizice se k Tbilisi se prozatim loucim a jdu setrit baterkama. 30% v haji, pricemz po 6 hodinach mam za sebou 15% cesty.

5:25 SEC (9:55 mistniho)

Prave letime nad Indii. Teoreticky by nalevo melo byt Katmandu a za nim Tibetska nahorni plosina a tedy Himalaje. Vzhledem k tomu, ze letadlo je zatemnene tak to nemohu prakticky overit. Sedice trapne v ulicce se k oknu neprobojuju.... A jak ja bych si to uzival.... Snaha usnout se u me samosebou minula ucinkem. Ale nic lepsiho jsem necekal. Jenom neusnout v Singapore na letisti. Doufam, ze tam bude dost podnetu a zakouti k rozkoukani. Na pruzkum mam 4 hodiny. Spis to ale bude k nerozeznani od Frankfurtu. Jenom flotila jumb bude v barvach Singapore Airlines namisto Lufthansy. Ale minimalne smesice lidi a obleceni by mohla byt zajimavejsi. Z mapky jsem si mezitim opravil chybu ve vzdelani. Mel jsem za to, ze Singapore je jiz za rovnikem na jizni polokouli. Nema k tomu sice daleko, ale musim uznat, ze je severu. Nu coz chybovati je lidske. A jeste jedna vec mi jaksi docvakla. Z mych 4 startu se vsechny konaji vecer. Ze Singapore letim ve 21:00. Z Aucklandu je to pak nezvykle brzo - jiz v 18:00 mistniho casu.

Hluk letadla statecne prebijim nabidkou mistnich radii. 4 hodiny jsem vydrzel poslouchat naladove orchestralky, pak jsem preladil na cinske (nebo jakesi jine asijske) hity. Kupodivu je to poslouchatelne. Kazdopadne nic pro odpurce popu.

14:30 (17:30) dorazili jsme do Singapore

Pristani probehlo v pohode. Jak take jinak, pokud se ma verit nehodovym statistikam...

Pri pristani jsem mel moznost, skrze okenko v dalce, zahlednout samotny Singapore. Kdo kdy videl z letadla prazske Jizni mesto, tomu jej mohu popsat tak, ze Singapore vypada prakticky stejne. Jenom je to asi tak 10x vetsi. Panelaky jsou sice vetsi a ne tak krabicoidni. No a obcas jsou prolozeny ostruvkem domku se zeleni. Dale uz se Singapore uvidim jiz jen letiste....

14:50 (17:50) letiště

Opustil jsem letadlo a chystam se prozkoumat letiste a mozna i neco maleho pojist.

Letiste na prvni pohled vypada lepe nez to ve Frankfurtu. Pusobi i vetsim dojmem, ale to se tezko posuzuje. I tady jsem odkazan na jeden sektor. Kazdopadne je to tu kompletne zakobercovano, obchudku je vice a hlavne nepusobi tak sterilne jako ve FRA a PRG. Zahy se dostavuje lakavy vyhled na hejno stolku s telefonama a velkymi napisy CALL FREE. Sice jsem neduverivy, ale o mimoevropskem kapitalismu a o konkunci v telekomunikacich uz jsem cosi slysel, takze to jdu obhlednout. Prvni zrada ve forme mensiho textu "Overseas call only" me nechava stale v klidu. V Singapore nikoho neznam a tak se chapu sluchatka a tocim 420xxx... Na displeji se objevuje napis ze ktereho usuzuji, ze tato destinace neni podporovana. Ze by CR nebylo za morem? Nesmysl! Zahada se vysvetluje kartickou se seznamem zemi kam se da volat. Francie, Kanada, Japonsko a spousta dalsich... Ale CR mezi nimi neni. No co, stejne jsem necekal, ze to projde a tak v klidu odchazim. Za chvili me dobehne mlady domorodec, ktereho jsem si vsimnul coby personalu onoho telefonniho hnizda. Mladik mi nabizi fotak. MUJ fotak! S diky prijimam. A neni to naposled co jsem o nej malem prisel. O par desitek metru dale ale nachazim pravy poklad: kiosky s napisem FREE INTERNET. A to dokonce volne! A bez ctecky platebnich karet a otvoru na mince jako ve Frankfurtu. Osmeluji se a saham po mysi. Doufam, ze bude povolen Flash a zadavam go.icq.com. Nabiha pomalu..., ale prece... Jupi. Nejdulezitejsi osubka tam neni. Vysilam tedy kontrolni SMS a zatim poslu chlubivy vzkaz tem co jsou on-line a zaslouzi si zpravu. Chvili pobudu a mizim s tim, ze se jeste vratim po 12:00 SEC. Jak uz se stalo zvykem, dojdu overit, ze dulezita gate (v tomto pripade E8) je tam kde ma byt. Je to sice docela dalka, ale prochazku potrebuju jako sul, takze nepouzivam ani invalidni eskalatory. Gate nalezam az uplne na konci terminalu a vracim se zpet do "centra" ulovit neco k jidlu. Nabidka je pestra, ale vzhledem k me vybiravosti pohrdam jak susi restauraci, quicknudlema i luxusnima restauracema s pikolikama u vchodu. Ani bagety me nelakaji. Přestože suši nejím, tak Suši bar mě zaujme. Mezi stoly jezdí dopravníkový pás s "dobrotama" a obsluha spočívá v tom, že si každý vezme co zrovna přijede a na co má chuť. Nakonec skoncim trapne u Burger Kinga. Prekvapive je to velmi dobre. S McDonaldem se to srovnavat neda. Otazkou je, jak to chutna kdyz se to preji. Doufam, ze se mi to nestane, ale na zaklade cetby denicku jinych navstevniku NZ o tom mam pochybnosti. Uvidime. Pokracuju v turne po terminalu. Cestou si vybojuju misto u ICQ a stravim prijemnou pulhodinku tesknenim. Kiosek opoustim az vyhnan pohledy neprejicich zavistivcu, co mlcky poukazuji na to, ze vyhrazenych 15 minut je davno fuc. Odeberu se na gate E8 kde jsem podroben obvykle kontrole a zaroven dostavam ocekavanou imigracni kartu. Maje minimalne pulhodinku cas, davam se smele do vyplnovani. Nesouhlasi sice se vzorem, ktery jsem dostal z agentury, ale podobnost je dostatecna. S nechutí se přiznávám, tomu, že s sebou vláčím outdoorové vybavení - tedy spacák, matračku a tenisky co mám na nohou. Bojím se co z toho bude za průšvih, ale zapřít to by mohlo být horší. Z rovnovahy me vyvede ještě dotaz zda dovazim nejake (výslovně jakékoliv) jidlo. Zdá se, ze ve FRA jsem s Bounty udelal chybu. Neda se nic delat, zaskrtavam jedine cervene policko. (Pozdeji se to ukaze jako druha chyba, protoze Bounty jsem schopen mezi SIN a AKL dojist.) No uvidime jaka bude situace na letisti. Pred nalodenim jeste zachytim nejake hlaseni ze ktereho jsem schopen identifikovat pouze to, ze se tyka plastikovych lahvi s vodou. Jediny duvod proc by o necem takovem mohli hlasit je oznameni zakazu. Protoze uz jsem uvykl tomu, ze pasovat heroin je legrace ve srovnani s dovozem slunecnice ci dokonce spinavych bot, neni mi ani divne, ze se nesmi vozit voda. Ostatne, videl jsem to i v propozicich z agentury. Jen me nenapadlo, ze se to tyka i litrovych objemu. Zvlaste bylo-li to v odstavci pojednavajicim o zemedelstvi. Nicmene hromadne odkladani do kosu nenastalo, rozhoduji se, ze se nebudu unahlovat a lahve po vyprazdneni proste necham v letadle. Precejenom piju hodne (nejen protoze to mam nakazane od doktoru) a lemtani po roznasenych deckovych kelimcich by znamenalo minimalne tak 20 navstev (u) letusky.

Karta je vyplnena. Nezbyva nez pockat na nakladani cestujicich. Z FRA uz vim jak to chodi, takze ciham az se v hlaseni objevi dve cislovky v jejichz rozsahu bude cislo 52. Jsem vazne zvedav jak tu anglictinu zvladnu. Zatim bojuju s trivialitama.

14:15 (21:15) a jsme nasackovani...

Do Aucklandu je to 8417km a udajne tam budeme za 9 hodin a 22 minut.

15:26 (21:26) - hybeme se...

Nasleduje 15 minut (snad ne) zmateneho jezdeni po letisti. Nicmene pilotovi (resp. zatim spise ridici) slouzi ke cti, ze nakonec nejakou pouzitelnou drahu precejenom nasel...

15:40 (21:40) Opet ve vzduchu

Ocekavam, ze bude nasledovat jiz vyzkouseny dvouhodinovy kolotoc roznaseni vseho mozneho. Ostatne zatimco jsem napsal odstavecek, uz tu par propriet pristalo...

15:00 (22:00) jsme se konecne dostali na Jizni polokouli.

Nevim proc, ale mam z toho radost.

20:45 Blizime se k Sydney

Pri protahovacim vylete jsem v zadu objevil nezatemnene okenko u exitu a u nej par cumilu.... Kdyz chvili pockam, nekoho zacnou bolet nohy a ja budu moci chvili koukat ven... Jupiiii. A po chvili skutecne starik odpada a ja se dostavam na jeho misto. Vyhled na australskou poust sice neskyta to prave poteseni, zvlaste je-li jeste skoro ve tme (prave svita), ale o to uchvatnejsi je pohled na mraky a horizont. Nekoukam ani 5 minut a zacinam hovor s jakousi babcou. Teda spis ona se mnou. Jde to ztuha, ale komunikace se celkem dari. Dozvudam se, ze jedou se svou sestrou z JAR navstivit svoji dceru do Aucklandu. Pry je ji 20 a je verry beautiful. A je ze me paceno telefonni cislo, ze mi dcera urcite zavola. A ze mi pomuze s anglictinou. Nemaje novozelandske cislo, jsem usetren trapne situace. Na oplatku sdeluji, ze jsem from Czech. Po pochopitelnem krceni rameny dodavam Czechoslovakia. To se setkava s uspechem. Z dalsiho hovoru vyplyva, ze je treba dovysvetlit, ze to je na stejnem kontinentu jako England. Jsem zvedav jak casto a v jakych variantach to budu vysvetlovat....

23:46 (11:46) pristani v Aucklandu

Let probehl celkem bez problemu. Od letu FRA-SIN se prakticky nelisil. Za zminku stoji jen dve zalezitosti. Prvni je, ze jsem se osmelil a pokusil se provest vyber jidla nikoli prstem zaborenym do jidelniho listku, ale civilizovane, tedy oralne. Vypustil jsem z ust vetu "Give me Wok, please". Nesetkalo se to ovsem uspechem. Nejen, ze mi to slicne devce nepochopilo co chci, ale predevsim Wok, oproti informaci z jidelniho listku, vubec nebyl. Pochopil jsem, ze vyber je mezi chicken a fish. Pronesl jsem tedy stroze "chicken". Stejne ale mam pocit, ze to byl mozna onen Wok. Kazdopadne jidla se,zda se, umim domoci. Jen zatim nejsem schopen spolehlive regulovat co dostanu. Pri me zmlsanosti je to ale celkem dobra motivace. Uvidime jak bude varit Ms. Pasley. Druha vec, ktera stoji za zminku, ze jsem prakticky overil, ze male, ani ne dvoulete dite vydrzi rvat skutecne celych 9 hodin. Nechapu kde na to bere sily. Muj spanek to ale pohrbilo stoprocentne. Zvlastni je, ze ani nejsem moc ospalej..... Ale ono to prijde...

23:45 (11:45) Auckland, Novy Zeland

Pristali jsme v zemi zaslibene a me ceka nejobavanejsi cast cele cesty. Musim se dostat pres imigracniho urednika. Mozna o nic nejde, ale predstava, ze me rozhodi jakoukoli otazkou me trochu desi. Ostatne nemusi to byt ani otazka. Staci kdyz mi v dobre vire rekne kde je vychod - a ja nebudu vedet co chce. No, ale kdyz uz jsem tady, mam asi 5 hodin na to abych se pres nej proboxoval... Takze nezbyva nez nasadit rukavice a vyrazit do ringu.

Neletim poprve a tak vim, ze nema cenu se snazit spechat. Stejne se bude cekat u karuselu na bagage. Projdu tedy skromny tranzit sestavajici vsehovsudy z jedne smenarny a dvou obchudku. Stavim se do fronty u smenarny. Hodlam se zbavit USD a ziskat za ne kyzene NZD. Neresim zda by mimo letiste byl nebo nebyl vyhodnejsi kurz. Je mi to sumak. Vytahuju tedy svuj balik bankovek kde jsou velmi hojne zastoupeny jedno a petidolarovky. Mam pripravenu historku, ze se na me skladala cela vesnice. Neni to potreba, pani u prepazky to bere s humorem a vtipkuje i bez meho pricineni. Skoda, ze ji nerozumim, tak se jen pritrouble usmivam. Po dvojim prepocitani pani dosla k castce 1042 USD za coz ziskavam 1386,90 NZD. Poplatky 14,01. Loucim se a pokracuju k dutaci. Tam zjistuju, ze vyhodnou dobu pro nakup kosmetiky jsem propasl v SIN. Ale co, tady vydrzim a casem poletim zpet... Nemam zde co pohledavat a mirim tedy k obavanemu vychodu, ktery je strezen v prvnim sledu imiacnim urednikem. Vybalim na nej jiz nacvicenou frazi: "Hello, my english is not very well". Zda se, ze ho to odzbrojilo. Usmiva se a mluvi na me jak na trotlika. Stejne me precenil a moc i tak mu moc nerozumim. Nicmene dohleda si, ze vizum nepotrebuju, zkontroluje letenku ze ktere je patrne, ze hodlam 23.2. vymaznout (o planu na 14-ti denni prodlouzeni mu nic nerikam) a dostavam razitko do pasu. Tim postupuju do dalsiho kola. Vyhledam si spravny karusel a na nem uz krouzi muj kufrik. Beru ho a mirim do fronty ke kontrole biohazardu. Kdyz na me dojde rada, odevzdavam arival kartu na ktete mam zaskrtnuto, ze mam s sebou turisticke vybaveni. Cvicenym okem na kartu koukne a hned spusti jakousi otazku. Opacim frazi o sve slabe anglictine, coz ma za nasledek jinou otazku asi na stejne tema. Nicmene zachytim nekolik znamych slov. Ten je tak predvidatelny. Zjevne ho zajima co mam za outdoorove vybaveni a co mam za boty. Ukazuju smerem ke svym noham a dodavam "and sleeping bag". Posila me do dveri cislo 2. Nastesti se ukazuje, ze tim me povazuje pro Zeland za bezpecneho. Zbyvaji celnici s rentgenem, ale to uz je pohodicka. V tom uz umim chodit. Prochazim a dostavam se z tranzitu na svobodu do vytouzeneho Noveho Zelandu. Huraaaaa! Ani to nebolelo.... A tech nervu co to zbytecne stalo.

Ted se jeste zbavit bagaze a sup na pruzkum. Predstava, ze se kufru hned zbavim na chvili pookreje u napisu "Domestic transfer bagage". To je presne to co potrebuju! Presne jak pravil mladik u check-inu v praze. Vystrizlivim u zjisteni, ze pod napisem je asi 30 panu s cedulema se jmeny nejruznejsich lidi. Tady bagage neudam. Ale zacinam byt oprskly a mirim k informacim. Po chvilce osmelovani pani oslovuji a zacinam se svoji oblibenou vetickou. Jeste, ze jsem tu sam a kazdemu ji rikam jenom jednou. Byt tu s nekym, tak uz jsem v jeho ocich hodne klesl. Takhle se trapne opakovat. Nicmene to zabira. Pani na me mluvi very slowly, vyborne artikkuluje (tedy snazi se)... a kdyz vidi, ze ani to uplne nepomaha, tak i pise a ukazuje. Dozvidam se, ze bagaz odevzdam kdyz pujdu chodbou "tamhle" a pak si to odkvacim za 10 minut busem na Domestic terminal. Dekuji a vydavam se naznacenym smerem. Pokus o udani bagage je ovsem opet neuspesny. Tady berou bagage pouze pro New Zealand Airlines. Jsem odkazan na interterminal bus. No dobra, zajedu tam. Tahat s sebou az do vecera 30kg se mi nechce. Vylezam z haly a zjistuju, ze je venku opravdu tak nadherne jak to vypadalo. Nejakych 26st, slunecno a sem tam mracek - ciste z estetickych duvodu. Pocasi jak na pohlednici. Slunce primo nad hlavou - proste leto na spadnuti. Vracim se zpet do haly, vyhledam zachod a prevlekam se do kratasu a sandalu. Hned je mi lepe... Vzhuru zpet dolu na bus. Je tam kde ma byt, je opravdu free a jezdi co 20 minut (zda se). Na domestic terminal je asi 3 minuty. Stavime pred odletovou halou, ale me to tahne ke vzdalenejsi budove s napisy Origin Pacific a Quantas. Je to spravna volba. Nalezam zde krome mnoha checkinu spolecnosti Quantas i jeden s napisem "me" letecke spolecnosti Origin Pacific. Kazdopoadne je videt kdo je v tehle domacnosti panem. Ujima se me mlada slecna a pote co ji naucenym zpusobem oznamimm, ze ma co do cineni s trotlikem, tak se opakuje již vyzkoušená reakce. Prohlásí, že to je v pořádku a velmi ochotně mi vše vysvětluje. Odebírá ode mě kufr, dává mi palubní vstupenku a ukazuje mi kde mám v 17:45 (15 minut před odletem) být. Mám k dispozici minimálně 4 hodiny a nějak nemám co na práci. Čas trávím tím, že se projdu zpět na mezinárodní terminál a tam prolezu obchůdky. Zaznamenávám jediný úlovek ve formě adaptéru na evropské zásuvky. Vypadá velmi solidně. Leč cena 19,95 NZ$ se mi vůbec nelíbí. Leč protože netuším zda budu mít ještě možnost jej někde koupit, se skřípěním zubů platím. I s pocitem, že pani domácí něco takového asi jistě bude mít (což se později ukáže jako pocit oprávněný). Poslední dvě hodinky před odletem prosedím v hale. Dokud mi nedojdou baterky v PDA tak smolím tento deník. Beru na milost 12 hodinový časový posun a přeřizuju si hodinky.

17:45 Auckland, Domestic terminál, hala Quantas a Origin Pacific

Ke Gate mířím pro jistotu přesně na čas. Není tu žádná kontrola zavazadel. Paranoia na vnitrostátní lety ještě nedorazila. Kolem šesté dorazí ona slečna co mě odbavovala, culí se na mě jako na atrakci, kterou vidí tak maximálně jednou za rok. Vypustí nás na letištní plochu a míříme k letadlu. Tady nastává zádrhel. Letušce se nelíbí mé dvě příruční zavazadla a cosi se mi snaží říct. Chápu, že s tím je problém, ale vůbec netuším co po mě vlastně chce. Mám vystoupit? Dát kufr někam do zavazadlového prostoru? Pouze mě upozorňuje? Snaží se sice instrukce opakovat několikrát, ale když nerozumím, tak nerozumím... Nakonec to vyřeší logicky ručně. Kufr mi bere a odkládá ho na sedačku vepředu a dodává asi něco jako, že při vystupování si ho mám vzít. Opět se nesmazatelně zapisuji do jejího podvědomí a zbytek cesty se na mě culí jako na atrakci. Poprvé při svém 40ti hodinovém letu se dostávám k okénku a navíc poprvé startujeme za světla. Nezbývá než se chopit foťáku a snažit se z toho něco vytěžit. Fotky se moc nedaří. Celkem okamžitě se dostáváme nad mraky a navíc sedím na straně ze které je výhled pouze na moře. Fotky nic moc, ale zážitek je to príma.

19:15 letiště v Nelsonu (NSN)

Přesně na čas přistáváme na maličkém letišti v Nelsonu. Člověk by řek, že to je letiště aeroklubu (a kdo ví zda opravdu není). Je tu jeden přízemní domeček. Místo karuselu na bagáž se otevřou dveře jak do garáže a maník do haly natlačí vozejk jak z nádraží. Chápu se kufru a začínám vyhlížet slibovanou Ms. Viv, která by mě měla čekat s cedulí s mým jménem. Nikde ji nevidím. Po chvíli mě oslovuje jakýsi pán, zda nejsem Thomas. Přitakám a už jsem vláčen k autu a nastává odvoz do mého dočasného domova.

19:40 bydlím

Po 40 hodinách na cestě se dostávám na místo určení. Zbytek popíšu zase jindy. Nevěřili byste, jak je psaní deníčku časově náročné.