Úkol dne je (kromě prohlídky města) i sehnání nějaké dopravy zpět.
Prohlídku města mám za sebou cca za hodinku. Ono centrum (town)je celké asi jako naše Staroměstské Náměstí.
No a co s dopravou. Letadlo by bylo zajímavé. Pokud cesta z Auclandu do Nelsonu byla za $139 tak z Queenstownu do Nelsonu by to mohlo být za $100. Toliko logická úvaha. Praxe je trochu jiná. Přímý spoj není. Létá se s přestupem v Christchurchi. Cena vyjde na víc jak $200 a stejně je kompletně vyprodáno. Do 13.1. platí vyšší ceny. Holt svátky. No, stejně to byl jenom pokus.
Platonicky zkouším půjčení auta - s vrácením v jiném městě je minimální výpůjční doba týden. Stějně by to vyšlo hrozně draho. Tak jsem v podstatě rád, že to nevyšlo.
Zbývá tedy autobus. S tím jsem počítal. Ale ejhle. Přímá linka také není. Jede se do Christchurche a druhý den do Nelsonu. Cena cca $110. Samozrejme plus 2 dny ubytování (jede to až zítra - s tím jsem počítal a proto mám postel do zítřka zaplacenou). Cena se mi ale vůbec nelíbí. A představa, že prosedím skoro 20 hodin v autobuse taky ne. Postěžuju si, že to je "very expensive". Slečna mi s úsměvem sdělí, že levnější je jenom hitchhike. To je nápad!
Chvíli na toto téma komunikujeme a kromě toho, že zavrhnu předchozí objednávku autobusové dopravy, tak vytěžím informaci, že pokud použiju "támhleten" žlutý autobus, tak ten mě vyveze za město a tam budu mít o hodně větší šanci. Jdu do stopování. Jsem tu přece abych to tu trochu poznal a procvičil se v komunikaci v angličtině. Autobus neskýtá ani jedno a navíc přijde skoro na 2000Kč. Je na čase si vyléčit zklamání ze zájezdu s cestovkou. To žádný expedice nebyla a vzhledem k angličtině to taky bylo celkem nanic.
Zajdu do ubytovny, sbalím si svoji hromádku švestek, zanechávám vzkaz, že jsem zmizel a na recepci si nechávám vrátit peníze na neodespanou noc. Samozřejmě to tu není problém.
Ejhle, za žlutý autobus chtějí $25. To je syčárna... jestli chci ušetřit tím způsobem, že zaplatím $25 za to abych se dostal z každého města do kterého se cestou dostanu, tak to teda moc neušetřím. Je hezky, tak co bych se neprošel. Vyjít za město nemůže být až takový problém. Vyndavám foťák a alespoň cestou udělám nějaké fotky. No, dojít za město opravdu není problém. Ale zabere to přes 3 hodinky ostrého pochodu po silnici. Praktická rada pro případné další stopaře zní: Pro úspěšné stopování je potřeba stát až za městem kde je jasné, že kdo tudy jede, jede minimálně až do dalšího města. Jinak to znamená, že všichni signalizují, že jsou jenom místní - a nezastavěj. Slabý provoz je ohromnou výhodou. Tam kde jede jedno auto za druhým, tam nikdo nezastaví. Tam kde projede jedno za 3 minuty, zastaví nejpozději desáté.
Poctivě je třeba přiznat, že toto byl poslední zádrhel na cestě směrem k Nelsonu.
Po cca 4 hodinách konečně usedám do prvního auta. Řidičem je jakýsi velmi příjemný zaměstnanec Australské vlády z Cambery. To může znamenat cokoliv (naše vláda taky zaměstnává asi milion lidí). Popojedu s ním relativně kousek - do Cromwellu, ale beru to tak, že základem je dostat se dál od většího města.
Klasicky se ocitám na jedné straně města a pro úspěšné stopování potřebuju dojít na druhý konec. Naštěstí tohle už je město, které se dá přejít opravdu za chvíli. Cestou nakupuju od jakéhosi zemědělce jeho produkty. Nektarinky za $1 jsou super. Navrch dostávám i nějaké vzorky. Na třešně za $20 mi ale zůstává jenom chuť. Stopuju cca 30 minut a ocitám se v dalším autě - a sakra už si ani nevybavuji kdo to byl. Popojíždím do TARRASu.
Zde si u benzinky kupuju zmrzlinu a stavím se k silnici. Nestojím ani 3 minuty a nakládá si mě jakási rodinka. Všichni mají v ruce čerstvě zakoupenou zmrzlinu. Jedu s nima až do vesnice OMARAMA kde hodlají přenocovat.
Já bych se rád dostal ještě o kus dál. Po 10 minutovém pochodu za město a asi 30 minutovém čekání u mě zastavuje mohutný teréňák s ohromnou lodí vzadu. Domlouvám se, že mě vezmou k Lake Tekapo kde bych rád přenocoval. Později se dozvídám, že se vrací z dovolené a že jedou až do Christchurche. Nemusím být tak rychlý. Navíc Christchurch je největší město v jižním ostrově a okolí je celkem hustě obydlené. Ve městě bych mohl celkem uvíznout... Zítra se raději pokusím stopnout někoho kdo pojede až někam za Christchurch. Sice si neprohlídnu větší město, což je škoda... ale zase na druhou stranu na to stejně nemám moc čas. Stopování mě zatím baví. V pohodě se můžu opakovat a každému servírovat historky od začátku. Jako cvičení v anglické konverzaci skvělé. Zatím to nejužitečnější co jsem na NZ zažil (z hlediska angličtiny).
Ubytování nalézém u Backpackers. Ti fakt fungují dokonale. To vydá na samostatný článek. Večeři si dávám u Fisch&Chips (snad místní národní jídlo).
Ráno si uvařím polévku z vlasních zásob a vydávám se stopovat. Na odpočívadle objevuji nezabezpečený Wi-Fi signál tak se cca hodinku věnuji mailům a ICQ. Príma.
Ale zpět "do práce"... do Nelsonu mi chybí přes 700km. Vzhledem k tomu, že jsem dost nastydlý tak by asi bylo užitečné to zvládnou dneska a zítra si trochu poležet.
Cca 20 minut stačí k tomu abych opět seděl v autě... a to dokonce tak dokonale, že hned napoprvé mě, jakýsi pojišťovací agent, dostane až do Waipara. Tedy cca 70km za Christchurch. Jupííí... Cca za 3 hodinky jsem tam. Jedná se tady o prostou křižovatku neskýtající nic dobrého k snědku. Ale zato tu jistě nebudu dlouho.
Z hlediska stopování jsem udělal dobře. V Christchurchi by ze stopování nic nebylo. Asi bych skončil v autobuse. Odtud to mám podle cedule 283 do Pictonu.
15 minut a už kecám s jakýmsi projektantem z Anglie co je služebně v Austrálii a momentálně si užívá dovolenou na NZ. Mě přibližuje o cca 200km za vesničku Seddon. Protože jsem mu popsal své nově nabyté zkušenosti ze stopování, tak mě odváží až za vesnici a sám se pak vrací asi 10km zpět.
20 minutek a zastavuje dvojice na prvních pohled vidláků. Ale už jsem se tu dávno naučil lidi neposuzovat podle toho jak vypadají. Je to tu vážně jiný svět. A opravdu, za chvíli z nich vylejzá, že minimálně 5* viděli Tmavomodrý Svět a na Kolju si po chvilce vzpomněli také. Celkově skutečně neodpovídali prvnímu dojmu. Pokusili se mě vysadit už v Blenheimu, řka, že pro cestu do Nelsonu je to z hlediska stopování lepší. Ale chci se podívat do Pictonu. Je to tady takové trochu známější město a stejně už mám hlad a chci se někde najít. Přinejhorším tam přespím. Severní cesta by i tak měla být hezčí.
V Pictonu si projdu town a nacpu se výborným hamburgerem (nepřirovnávat k McDonaldovi - když už, tak spíše k Friday's - možno zkusit Na Příkopech). Centrum je skutečně mrňavé. Vím kde je tu velmi solidní a levný BackPacker's tak se jdu pokusit ještě o stop. Je 7 večer a je to asi 140km. Uvidíme. Případně se vrátím. Mám kam. Je to marné... provoz nulový, postupně se propracovávám pěšky za město... půl hodinka pryč a nic... ale pak zastaví někdo místní. Jede do Renwicku, ale vezme mě na křižovatku kde se dostanu zpět na tah mezi Christchurchem a Nelsonem. Dostávám ale radu, že dneska je už pozdě a do Nelsonu je to bez šancí. Prý se na NZ stopuje hrozně špatně a že to tu na to není zavedené. Po dvoudeních zkušenostech si dovoluji s ním nesouhlasit. Po půlhodince mě vysazuje na křižovatce mezi vinicema. Kde nic tu nic. Jestli skejsnu tady, tak mi zbyde modlení aby do rána nepršelo.
Otvírám batoh s tím, že sním něco sušenek, ale než stihnu okusit první z nich, už zastavuje jakýsi vrak jehož významnou část vypňuje více jak 150kilová ženština. Spát s ní nemusím, tak je to její věc. Jinak je ale velmi příjemná a poté co jí oznámím, že anglicky moc neumím a že musí mluvit pomalu, tak tak skutečně činí a je s ní výborná komunikace. Skoro mám pocit, že jsem se za poslední dva dny naučil anglicky. Náladu mi zchladí zjištění, že je to učitelka angličnity a ve Welingtonu učí uprchlíky z celého světa. Takže mluvit s blbečkama má v popisu práce. V půlce cesty už nejsem schopen mluvit. Nachlazení začíná mít další příznak. K rýmě, bolesti v krku, kašli a slabosti se přidávají hlasivky. Po dalších pár minutách už nejsem schopen vydat slovo. A zrovna mi ta angličtina začínala tak jít... Ostatně když člověk opakuje po osmé to samé... tak už je to solidně natrénované...
Kolem desáté večer jsme v Nelsonu. Nechávám se vysadit kousek od domu. Musím jenom vyběhnout kopec. Původně jsem počítal s klasickým 40-ti minutovým pochoďákem z centra. Tohle zvládnu za cca 10 minut.
Když si beru batoh ze zadní sedačky tak se mi samy přivřou dveře, čehož si ve tmě nevšimnu, a plnou silou do nich praštím hlavou. Na chvíli se mi zatmí před očima, a pak začnu přemýšlet jak velký průšvih to bude. Po chvíli se objevují první kapky krve. Chjo... Po další chvíli zjišťuju, že na hlavě je rána, ale krev jenom kape. Asi to bude jenom natržené. Chjo, a to se musí stát na samý závěr tak úspěšné cesty
Na NZ se stopuje velmi dobře. Asi i proto, že stopařů je tu jak šafránu
