Významná místa v okolí Nelsonu mám prolezlá. Na řadě jsou místa zajímavá, ale z kategorie "nic extra". Jinými slovy taková kvůli kterým by rozhodně nestálo za to letět přes půl zeměkoule. Mezi takové lze směle zařadit Mount Richmond Forest Park. Jeho výhodou je především to, že začíná přesně tam kde končí městečko Nelson - je tedy dostupný pěšky bez jakékoliv dopravy.
Vzhledem k tomu, že se nejedná o nic extrovního, není moc šance tu potkat cizince. (Na great walks se naopak vyskytují ze 90% evropané a jiní cizinci.) S účastí místních je to také celkem slabé. I přestože je víkend a prázdniny, tak za celý víkend potkám celkem cca 8 lidí (zjevně místních)
Les lze přirovnat asi tak k naší Šumavě. Za zmínku stojí především samotná řeka Pelorus. Je neuvěřitelně čistá a i několikametrová hloubka (v "tůních") nemá významný vliv na viditelnost dna, které je tvořeno výhradně středně velkými oblázky. Na koupání je sice poněkud studená, ale ve 30° vedru se to dá označit za "osvěžující". Absence lidí znamená, že je zbytečné si namáčet plavky ;-)
Vyrážím v 9:30. Hodinku a půl pěšky přes Nelson (ono se to nezdá, ale on není zase tak mrňavý). Kolem páté dorážím na Rock Hut. Byla mi cestou doporučena jakýmsi domorodcem jako ideální pro přespání. Je opravdu skvělá, ale "bohužel" je zde mapa a z té vyplývá, že mám před sebou ještě velmi dlouhou cestu. Nezbývá než se posilnit uvařenou polévkou a vydat se dále směr MIDDY Hut. Na chatu dorážím v půl deváté. Kolik jsem našlapal v kilometrech nevím, ale 11 hodin pochodu s jednou přestávkou je na mě docela dost. Nohy bolí a zítra mě čeká cca to samé... no uvidíme ;-) Jsem unavenej, ale spokojenej.
Ranní polévka a stark kolem deváté. Vzhledem k absenci značení a jediné mapě 1:355000 s jedinou šrafovanou čárou, která asi značí cestu netuším kolik toho je přede mnou. Ale do večera bych to měl stihnout. Je to cca stejných 10cm jako včerejšek. Celá cesta je víceméně podél vody (to neznamená, že je snažší než včerejší přechod pohoří). Spíš naopak. Stále nahoru-dolu. Cca kolem třetí cesta končí. Vylezu z lesa. Podle mapy by to mělo být cca 10km po kamenité silnici k Pelorus Bridge. Otevřenou krajinou pod přímým sluncem. Zdá se, že se pořádně opálím. Ale cesta je to příjemná. Jenom dost dlouhá. Provoz je tu minimální. Tak jedno auto za 20 minut. Prakticky každé ale zastaví a prá se zda jsem v pořádku (zjevně ve smyslu zda nechci přiblížit). Po cca 2 a půl hodince mě to přestává bavit (podle odhadu bych měl být u mostu a přitom jsem zjevně v půlce) tak přijímám nabídku z pickupu, vyskakuju na korbu a za 10 minut jsem u mostu. Zde si dávám zmzlinu (mňňňňňňááááám), pokochám se koupajícími se v řece a jdu stopovat směrem k Nelsonu.
Čekám asi 3 minuty a zastaví mi postarší pár. Moc se s nimi nebavím. Jsem unavený a hlavně v zadu není moc slyšet. Po skoro hodince jízdy se blížíme k Nelsonu a dostávám otázku kam chci hodit. Prohlásím, že je to celkem jedno, že town bude OK. S tím se nesmíří a vyrukují s tím ve které ulici, že to bydlím. Přiznávám tedy "Moana Ave". Šokuje mě však řidičova otázka: "141?" - to je opravdu číslo kde bydlím. Přiznávám, že se trefil a následně se dozvídám, že Aroha (moje domácí zvaná "babča") je jeho první žena a Malcolm, který se tu občas vyskytne je jeho syn. Ten Nový Zéland je asi fakt vesnice. Nicméně jsem vysazen přímo před domem s požadavkem abych pozdravoval od Toma a Robin.
